Ciao Catania!

První tři dny v Katánii. Sicílie je druhá Itálie, říkají...

27.2.

Vstávačka ve 4:00, do Katanie jsem dorazila v 15:00. Letěla jsem přes Řím. Přejezd mezi letišti (z Ciampino, Řím do Fiumicino, Řím) nebyl nakonec zas takový oříšek, hned při východu z letiště je stánek agentury, která zařizuje cesty autobusem a vlakem. Byla to docela obyčejná, obyčejně vyčerpávající cesta. Až na letiště Fiumicino, kde jsem se ve frontě u gate D10 seznámila s kanadskou rodinkou, která momentálně žije rok na lodi a cestují Středozemním mořem.

V Katanii mě vyzvednul Marco, u kterého pře airbnb.com zůstávám do 2.3. Řekl mi spoustu věcí, zajímavostí o Katánii a o Sicílii celkově. Vypadá to, že se mi tu bude líbit :) Pak jsem vyrazila na první prohlídku města. Jako první jsem zamířila k budově, ve které budu následující semestr trávit nejvíc času - Monastero dei Benedettini.

Je to obrovitánský! Ale moc pěkný. Největší je ten kostel. Tam se fakt cítíte jak mravenec...

Došla jsem k Piazza di Duomo a prošla jsem ulici Via Etnea. Taková nákupní třída. Celý město je dost tmavý, zjistila jsem, že je to proto, že mnoho historických budov je z lávových kamenů.

Piazza Duomo.

Dokonce jsem se koukla i na mši v jednom kostele. Rozuměla jsem sice tak desetinu, ale i tak to byl zážitek. Ke konci si lidé podávají ruku, u nás řeknou "mír s tebou", tady to bylo jen "pace" (čti pače), což znamená mír.

V bytě Marca se mnou bydlí ještě klučina z Chile, kterého jsem poznala ten večer. Taky se jmenuje Marco a je fajn, že si pokecáme španělsky. Je to designér a prý 9 měsíců pracuje v Chile a 3 měsíce si každoročně nechává na cesty po Evropě. Na Sicílii je prý už měsíc, jeho další stanice je Řecko.

Asi v devět jsem usnula. Jako dřevo...

A tohle jsem si vzala s sebou, díky vypůjčenému kufru (díky). Stejně jsem ještě část musela nechat rodičům na letišti...

28.2.

První ráno v Katánii. V bytě je zima, ještě, že s sebou mám svůj milovaný spacáček.

Po desáté jsem se šla kouknout na místí rybí trh u Piazza de Duomo. Je to nádhera. Naprosto neskutečný. Krásný rybky, všichni na sebe hulákají ceny a požadavky a ta atmosféra je asi nepopsatelná. Nevím, proč se mi to tak líbí..

Kousek vedle jsou i stánky s masem, sýry, zeleninou a ovocem. Vážení, ty fenykly vypadají jak velikánský grepy, neuvěřitelný. Koupila jsem si rajčátka od Antonia. Zeptala jsem se jen, jak se má, a už jsme kámoši. Pak jsem si na chvíli sedla na lavičku u Piazza Stesicoro a hned se se mnou dal do řeči jeden Sicilan, Giacomo. Že prý má vystudovanou techniku, pracuje v mekáči, a právě čeká na hovor, který by měl rozhodnout, jestli mu dají práci v Calábrii. V jednu jsem měla schůzku ohledně bytu, myslím, že to klaplo a v sobotu se tam stěhuju.

Cestou tam jsem viděla postaršího pána, jak si na ulici dává tuhle věc:

Takže když jsem šla z prohlídky bytu, musela jsem to vyzkoušet taky. Za euro, je to takový chlebík plněný šunkou, rajčaty a spoustou mozzarelly, a je to smažený. A bylo to docela dobrý!

Odpoledne jsme s Marcem (z Chile) šli na delší procházku městem.

Začátek ulice Via Etnea.

Došli jsme až na konec Via Etney (což, jak mi Marco prozradil, je nejdelší ulice Evropy..).

Pohled z Parco Gioeni na konci.

A potom jakousi jinou cestou na pláž.

Uhuuu, první kontakt s mořem!

Tam Marco potkal kamaráda Francesca (zkráceně se mu říká /čičo/) a v rámci seznamovací konverzace nás jeho další tři kamarádky upozornily, že se teda kvůli nám budou vyjadřovat v korektní italštině... Domluvili jsme se s nimi na pivo, ale pak jsme trošku změnili plány. Marco měl od nějakého jiného kamaráda tip na restauraci, kde za 12 euro servírují tolik antipasti (předkrmů), že to musí pokládat na okolní židle. Jasná volba. A bylo to neskutečný. Od grilovaných artyčoků, přes kozí a ovčí sýry, sýrové kuličky, saláty, olivy, lilek a květák. No od všeho trošku. Geniální. Ani jsme to všechno nedokázali spořádat...

1.3.

Domluvili jsme se s Marcem, že půjdeme na pláž. Cestou jsme si koupili kilo pomerančů! AAACH, ty pomeranče jsou sen. Loupou se skoro samy, úžasně voní a ještě líp chutnají. A kilo koupíte za 0,70 - 1, 25 euro. Asi se stanou mojí každodenní rutinou. Fakt, boží. Nakonec jsme jeli autobusem, protože nám to doporučil jeden z desítek prodavačů pomerančů. Lístek za 1 euro.

A to už je pomík na pláži.

Pláž trošku zaodpadkovaná.. Etna poklidně čoudí. Nikde nikdo, tak jsme povídali o všem možném. Třeba o zemětřeseních v Chile a o tom, že jejich speciální drink se jmenuje Terremoto (ve španělštině "zemětřesení"). Nebo o tom, jak byl na pár dní v Palermu a napsal šedesátiletému pánovi, který ve volném čase dělá videa o místní gastronomii. Ten ho pak vzal s sebou na prohlídku městem, a jelikož je opravdu známý, všichni mu dávali ochutnat jen to nejlepší, aby jim udělal reklamu. A Marco ochutnával s ním.

Večer jsme si dali pizzu. Margharita. Nemám slov. Tolik dobrýho sýra. Pomodori. Ya está. Seděli jsme na rohu naší ulice Vittorio Emanuele II a pozorovali jsme, jak fungují pravidla provozu v Katánii.. Nelze to nejspíš vyjádřit slovy. Nějak ti lidé přežívají. Kdo jede, troubí. Je běžné vidět na skůtru třeba celou rodinku, tři až čtyři lidi, normálka. Předjíždějí se, kličkují, všechno, mezi auty se prochází chodci. A všichni jsou tak nějak v pohodě. Ovšem, to bych to nesměla být já, aby se něco nestalo... Chtěla jsem zaznamenat ten mumraj, a můj drahý ajfoun číslo X spadnul na zem. A rozbil se mu displej. Tak uvidíme, jak to tu zvládnu :)

Tagy:

  • Itálie
  • erasmus
  • Etna