Jízda - 17. 11.

3 autobusy, 170 lidí, výlet s ESN

Ve 4:30 sraz na Plaza de España. Jako zkušené cestovatelky jsme si já i Sára sbalily dva batohy, tak, abychom se bez problémů dostaly všude na kole. Kola jsme nechaly u univerzity a došly jsme k cíli pěšky. Potkaly jsme tři studenty, kteří se loučili, s přáním dobré noci, dva kluky, kteří zřejmě ještě mířili na nějakou čtvrteční fiestu a spoustu dalších nočních tvorů. Ještě, že jsme šly pěšky. Jeden klučina se nás totiž zeptal, jestli taky jedeme do Maroka. A tak jsme poznali Olivera.

Ze Sevilly do Algeciras autobusem (2 a půl hodiny), potom trajektem Algeciras - Ceuta (1 hod). A potom přes hranice... Trvalo nám to asi dvě hodiny, fronta Maročanů směrem do Španělska byla nekonečná.

Gibraltar (napravo) jsme nechali daleko za sebou.

Chudák Carina už opravdu zoufale potřebovala na záchod. Cituji: ,,Nikdy jsem nikoho neviděla brečet z toho, že se mu chce čůrat..." Jakmile jsme dorazili do Tángeru, vyletěla jako střela hledat záchody. Podívali jsme se do jeskyně 'Cueva de Hércules'. Věří se, že Féničané vytvořili v jeskyni výhled na moře ve tvaru afrického kontinentu (přezdívá se mu 'El Mapa de África').

Cueva de Hércules

A na projížďku na velbloudech!

Bylo to dosti turisticky pojaté... Chudáci dromedáři... Stála se na ně až fronta. Přes sto lidí se svými nejvymoženějšími mobily a foťáky s cílem ulovit nejlepší fotku velblouda pro svůj účet na Instagramu. Ale zážitek to byl, to nemohu popřít.

Dromedáři (v Africe žijí jen tihle)
Tahle fotka je od Sáry. Moc se mi líbí, tak mi jí propůjčila :)

Udělali jsme ještě zastávku na místě, kde se setkává Atlantik se Středozemním mořem:

Seznamte se, prosím: nalevo Atlantický oceán, napravo Středozemní moře.

Večer nás ještě místní průvodce provedl po Tángeru.

Mám pocit, že se jmenoval Mustafa, ale nechci kecat...

Opráskané bílé zdi, malí kluci hráli fotbal (což je mimochodem marocký národní sport, dokonce jsou všude vyvěšené marocké vlajky, protože po dlouhé době Maroko hraje Světový pohár, je to svátek!).

A tohle je schodiště, kde se točil jeden z mnoha Bondů. Musím si najít, který...:

Jestli chceš něco koupit, tak musíš vyjednávat (šj = regatear)! Už takhle malá holčička to svedla:

Mešita na každém rohu:

Ještě aby ne, když tam musí pětkrát denně...

Práce je vyčerpávající. Říká se, že místní obyvatelé ale moc pracovat nechtějí. Na to, abych posoudila, zda je to pravda, jsem tam byla příliš krátkou dobu...

Pořídit fotku obyvatel je vcelku obtížné, pochopitelné ale taky...

Nabil (náš organizátor, původem z Maroka) zdůraznil, že ženy, které vyznávají islám, se mohou oblékat, jak jen ony sami chtějí. Islám je k tomu nijak nenutí! Chtějí svou krásu uchovat pro svého manžela.
Západ slunce v Tángeru

Vzbuzovali jsme velký zájem, taková obří skupina cizinců... Musím ale říct, že je to rozhodně lepší, protože jsem se cítila v bezpečí. Chlapi v Maroku pohlíží na ženy jako zvířata, nebo alespoň nám to tak přišlo. Chvílemi to nahánělo strach...

A tohle je nejnovější mešita v Tángeru:

A po prohlídce města už jsme se ubytovali ve "tříhvězdičkovém" hotelu Ahlen. Dala jsem to do uvozovek, protože s evropskými poměry to bohužel srovnat nemůžeme. Na uvítanou nám připravili marocký čaj - slaďárna největšího kalibru, ale přišel k chuti. A večeře byla výborná (byli jsme taky dost hladoví). Jako zákusek - mandarinky, a takový mandarinky jsem ještě nejedla!

Tagy:

  • erasmus