Camino Surf Camp - 11. - 13. 10.

Zas jsem zaspala... Už si budu muset pořídit budík.

No a Sevici kola nejsou tak dokonalá, jak jsem si myslela. Tak deset minut jsem nešťastně kroužila po stanicích kol v okolí univerzity. Než jsem našla ono místečko k zaparkování. Áchjo.

Všechno zlé je ale k něčemu dobré a prosba o zápisky byla ideální záminkou k seznámení se s dalšími spolužáky.

Nicméně, dneska už jsem byla myšlenkami jinde. Odpoledne hurá za oceánem. Poprvé jsem využila blablacar.es. Po šesté jsem nasedla do bílého Fiatu sympatické, třicetiosmileté Laury. Ta cesta utekla neuvěřitelně rychle. Probraly jsme všechno od katalánské krize po mateřství a děti. Má prý malý dřevěný domeček poblíž Zahory pod kopcem, který momentálně rekonstruuje, přítele, který v noci pracuje v baru a má ráda divadlo. Tak mi něco doporučila. Před devátou jsme byly v Zahoře, dovezla mě až přímo před sídlo Camino Surf Campu, které je dosti schované pozornosti veřejnosti.

Ale našly jsme to, poděkovala jsem, rozloučily jsme se a pak jsem se ocitla v surfařském ráji, plném přátelsky vypadajících, momentálně večeřících obličejů. Říkám: "Hola" a všichni jen "Hello". Tyjo, co je špatně? Němci, Rakušáci, holčina ze Švýcarska, dva Angličani a Míša. Aspoň jsem si zas chvíli procvičila angličtinu. Šli jsme spát docela brzo. Zítra se připojím na surfkurz!

Ráno vstávačka na osmou, pomohla jsem Míše s přípravou snídaně a po desáté jsme dvěma auty (jedno z nich byl takový minibus, cestující totálně zaskládaní surfama) vyjeli na pláž v El Palmar. Vlny nic moc (říkali). Mně to pro začátek stačilo.
Aloha!
Místo pro surfdovču je to krásný.
Chillzóna
Postýlky
Balkonový vchod
A výhled směrem k pláži. Na balkoně se každodenně cvičí jóga.

Parta je supr: Míša, Chris, Vianne, Thomas, James, Christine, Yana, Simon a Alex - surfteachers, Roland, Tobias, a další.

Odpoledne jsme se ale s Míšou vypravily do nemocnice v Conil de la Frontera (méně příjemná část akce, nicméně, cítila jsem se nadmíru užitečně). Míša má nějakou zanícenou ránu na noze (slaná voda a surf tomu samozřejmě neprospívá...) a má to děsivě napuchlé. V Centro de Salud San Sebastián nám milé sestřičky sdělily, že jsou soukromá nemocnice, že máme jít na Urgencias kousek od nich. Dobrá, šly jsme pěšky.

Jenže... Ona je fiesta, že... 12.10 - Día de la Hispanidad, vlastně se slaví americká conquista. "Se slaví" - američtí domorodci by asi moc neslavili. Noo, takže nám řekli, ať přijdeme zítra. Řekl nám to jeden, pak zavolal druhou, a ta řekla to samé...

No to ne, šly jsme se tedy ještě zeptat do té privátní nemocnice, kolik by to ošetření u nich stálo. Sestřička se zvedla ze židle, koukla na Míšu odshora dolů a řekla: "quince euros". Fájn, nemocnice pěkná, tohle bylo takové podezřelé, ale dobře. Vstoupily jsme do ordinace, načež nám sestřička! sdělila, že to má Míša zanícené a že je třeba, abychom zítra navštívily doktora, aby Míše předepsal antibiotika. Aha. Aspoň, že jí to hezky zalepila... A jely jsme zpátky.

Večer jsem se šla projít na pláž v Zahoře. Krásný maják.

Jídlo jsem měla svoje, protože už tak mě ty dva dny vyšly pěkně draho... Platila jsem 112 euro (26 za noc + 60 za surfkurz). Ale teda stálo to za to, cítím progress.

Další den ráno jsme vyrazily do Barbate, do nemocnice, protože James s Christine jeli nakoupit. Podle Simona je Barbate rozdělený na dvě půlky: 50% populace jsou dealeři drog, hlavně hašiše, a zbytek je guardia civil (policie). No, město tak vypadá.. pláž mají pěknou.

Uraženost
Nestíhám, nestačím
Perritos

V nemocnici nás k našemu překvapení vzali hned. Mladý pán řekl přesně to, co včera slečna sestřička a konečně zavolal doktorku. Předepsala antibiotika, který jsme koupily v lékárně naproti nemocnici, zmrzka a zas zpátky do Zahory.

Pak mě Míša vytáhla na surfskate... Ještě mám teda co dělat, abych na tom nějak jezdila. Jako surftrénink je to prý výborné.

A tady jsme se učili teorii vln.

Večer mě holky hodily do Conilu na zastávku autobusu, kde jsem se seznámila se dvěma Holanďany - párem, kteří právě uchváceni doběhli na autobus s tím, že v blablacaru už zbylo jen jedno místo. Zamávala jsem jim a doufala, že blablacar bude fungovat i teď. Hah. 18:15 jsme měli domluvený sraz. 18:26 a nic. Ták, teď mě tu nechají... Potom na mě zavolal nějaký pán. Uf.

Poslední fotka surfkáry, nalevo kousek holčiny z Nizozemska.

Že mě prý hledali na všech zastávkách v Conilu. Dobrá, komunikace zas pro jednou nevyšla. Cesta byla ale zase supr, José je průvodce na pláži v Maroku, má ženu a syna z prvního manželství. Ana studuje fyzioterapii a její přítel pracuje v nočním klubu. Manuel je Ital, profesor informatiky.

Popovídali jsme si o všem možném, katalánskou krizi jsme nemohli vynechat. Většinou se shodují na tom, že jim je to v podstatě jedno. Někdo říká, že chce zpátky peníze, které zaplatil na daních a které byly využity v Katalánsku. Nikdo ale nesouhlasí s násilím, které předvedla španělská policie. I když nejnovější zprávy zas říkaly, že spoustu videí byl vlastně zmanipulovaný podfuk.

José mě hodil až před barák, takže precioso. Zítra na Gibraltar!

Tagy:

  • erasmus
  • surf
  • blablacar