1:0 pro vlny - 4. 11.

Už jsem chtěla na vodu!

V ceně ubytování byla i snídaně. No... Vajíčka, toustový chleba a marmeláda. Ještě, že jsem si vzala tu svojí. Pak jsem si ale řekla, že nějaké bílkoviny se budou na dnešek hodit (ještě jsem vůbec nevěděla jak, ale věděla jsem, že si zajezdím). Jack si začal vařit vodu na vajíčka, tak jsem se ho zeptala, jestli si k němu můžu jedno přidat. Jasné! No a byla z toho pro mě druhá luxusní snídaně - vejce Benedikt na opečeném toustu. Hmmmm. Tak jsem umyla nádobí. Jack je architekt, z Nového Zélandu, a mám pocit, že má přítele z Itálie (nebo měl). Právě dělá na projektu minidomečků v lesích. Realizuje to někde na severu Itálie a má to vcelku úspěch!

Tenhle hostel má fakt něco do sebe :)

Dali jsme se do řeči s Eugenem a on že dnes pojede na Playa de Valdevaqueros kitovat. A že mě klidně vezme s sebou. Tak jsem poznala Ion Club Tarifa.

Zaplatíš a vezmi si, co chceš. Všechno vybavení nové.
A plachty. Po každém výjezdu osprchovat sladkou vodou!

Pracují tam samí Němci nebo Italové. Všichni milí, ale teda trvalo jim to dlouhooo. Už jsem chtěla na vodu! (možná by se mi chtělo míň, kdybych věděla, co mě čeká...). Matteo (jeden z instruktorů) mi dal prkno 133 litrů. Říkala jsem, že nejmenší, co jsem kdy jezdila bylo 145. A on na to: a to jako nechceš žádný pokrok? Že to menší bude dneska, v těch vlnách, pohodlnější.

Krása nesmírná to byla, to jo.

Ale vlny mi daly neskutečnou lekci. Opravdu mi tak půlku doby, po kterou jsem měla vybavení půjčené, trvalo dostat se na vodu... Zkoušela jsem to pořád znovu a znovu, ale přicházelo vyčerpání. I když jsem se snažila držet plachtu nad sebou, stěžněm proti větru, aby se do ní neopřela voda, kolikrát mě vlna (větší než zdvižená plachta) smetla a pořádně proprala. A nebylo to žádný najemno, na 30 stupňů... nene.

Ta voda má opravdu ohromnou sílu. Úplně mě to přicuclo k pláži. S plachtou to samozřejmě bylo ještě dvakrát tak těžší... Jednou jsem udělala kotrmelec přes plachtu, jak ta vlna byla silná. Dvakrát mi to prkno i s plachtou úplně vytrhlo z ruky. S hrůzou v očích jsem se snažila běžet za převalujícím se vybavením. Marně. Jako kdyby mě to moře chtělo spolknout. Muselo to vypadat opravdu hrozně, protože po cca dvaceti minutách usilovného snažení mi na pomoc přispěchal jeden obří Němec. Že mi pomůže se dostat přes tu první linii těch největších vln, že mě naprosto chápe, protože je na Tarifě taky poprvé a jezdil jen na nějakém jezeru. Dobře. No... Spíš moc ne. Nešlo nám to ani ve dvou. Tak jsem mu poděkovala a zkoušela jsem ještě sama. Zkoušeli jsme oba, tak nějak myšlenkově se navzájem podporujíc.

Pak jsem si řekla, hele, asi to úplně nedáš. Přišel Eugene a přesvědčil mě, abych to ještě zkusila. Tak teda jo.

Eugene a jeho desetimetrový dráček.

Zeptala jsem se potom jednoho Holanďana, jak to k čertu dělá, že se dostane přes ty vlny. A pak jsem to díky němu konečně pochopila. Je to všechno o načasování. Vlny mají určitou periodu, nejdřív jdou třeba čtyři velké, pak pár malých. No a ty musíš čekat, připravená, a když jsou najednou menší, naběhnout do vody, během pěti sekund udělat plážák a je to. Když to nestihneš a už přijdou zas větší vlny, je lepší zas běžet z vody. Oukej...

Chvíli jsem si tam tak stála a počítala jsem vlny... A pak se mi to skutečně povedlo. Jenže. Plachta 4.7 se zatím, co byla stále na břehu (...), stala pro momentální podmínky malou. Ale já jsem si ani za nic nepřipouštěla, že bych měla jít ven a pak ještě jednou přes ty vlny. Dvakrát jsem se sklouzla v předním poutku (což pro mě byl nejspíš úspěch úspěchů), spadla jsem při réčku, pokusila se o voďák (vlny mi daly i teď), ten se nepovedl ani na padesátý pokus, neohrabaně jsem se vyškrábala na prkno, snažila jsem se nastoupat (míň marně než se dostat na vodu, pořád to ale bylo špatné), a zamířila jsem ke břehu. Oceán mě vyplivnul pěkný kus (dole) od půjčovny. Zatnula jsem všecky svaly v těle, popadla jsem plachtu s prknem a s přestávkami jsem to dobelhala k základně. Ufffff.

Když jsem vybavení vracela, řekli mi, že i přes to, že jsem si zaplatila pojištění (10 euro), tak musím počkat na verdikt nejvyššího šéfa ohledně stavu prkna... No, mně se to nelíbilo, tak už jsem byla smířená s tím, že vypláznu další dinero.

Matteo ale řekl, ať na prkno kašlu, že mi to něco dalo.

Jo.. pořádnou lekci. hah

Než tu bolístku zhodnotili, tak to dost trvalo. Vytáhla jsem tedy brokolici, která mi nikdy nepřišla tak k chuti, jako právě v tenhle okamžik.

Tak nakonec ne! Prý, že to rozbité nebylo. Juch! Aspoň jedna dobrá zpráva za tu sobotu.

A takhle to tam vypadá.

Cestou zpátky jsme nenašli obchůdek s výprodejem havajských žabek, o kterém Eugene básnil už cestou na pláž. Stavili jsme se v supermarketu. Eugene si koupil doradu (ryba) a do hostelu.

Poctivě suším.

Byla jsem vyřízená! Úplně totálně. Po večeři jsme všichni ještě dlouho seděli venku, povídali jsme si a pak jsme ještě vyrazili prozkoumat tarifské bary.

Tagy:

  • windsurfing
  • erasmus
  • waves
  • crash
  • wind